Nízká postava v kuchyni není žádná tragédie, ale vyžaduje jiný přístup k rozvržení než standardní katalogová řešení. Většina kuchyní se navrhuje pro výšku postavy kolem 170 cm, takže při 155–160 cm člověk buď nedosáhne na horní police, nebo musí při vaření stát na špičkách. Řešení nezačíná u barové židle, ale u výšky pracovní desky a u toho, co vůbec patří do horních skříněk.

Základ je výška pracovní desky. Standardních 90 cm je pro nižší postavu příliš — ramena se zvedají, zápěstí se ohýbají a po hodině vaření bolí celá záda. Optimální výška se počítá jednoduše: postavte se vzpřímeně, spusťte paži volně podél těla a změřte vzdálenost od podlahy k ohnutému zápěstí. Výsledek bývá 80–85 cm. Nižší deska ale znamená méně místa pod ní, takže je potřeba zvolit mělčí dřez a vestavnou troubu umístit výš, ne pod desku.

Horní skříňky bývají největší problém. Dosah rukou končí zhruba ve výšce, kterou určuje postava plus natažená paže, a co je nad ní, se v praxi nepoužívá — nebo se používá se šplhátkem, což je při vaření otrava. Proto se vyplatí naplánovat rozložení podle toho, co skutečně potřebujete denně. Horní skříňky a dosah rukou řeší přesně tento problém: co patří do první police a co výš. Do první řady patří koření, oleje, hrníčky a talíře, které berete několikrát denně. Do druhé řady věci na vaření — hrnce, mísy, sítko. Nad tím už jen sezónní nádobí, zásoby nebo věci, které vytáhnete jednou za měsíc.

Doplňky pak rozhodují o tom, jestli se rozvržení udrží. Výsuvné police v horních skříňkách jsou pro nízkou postavu praktičtější než pevné desky, protože obsah se dostane k vám, ne vy k němu. Ve spodních skříňkách se vyplatí zásuvky místo dvířek — do hluboké skříňky se špatně sahá a vzadu stejně zůstane zapomenutý hrnec. Osvětlení pod horními skříňkami není estetika, ale funkce: stíníte si vlastním tělem a bez světla přímo nad deskou vaříte poslepu. A pokud je to možné, nechte si jednu vyšší skříňku na vestavěnou mikrovlnku nebo troubu v úrovni očí.